Snažíme se ze všech sil, ale na Ministerstvu čar a kultury se nám nedaří. A z hlediska transparentnosti a komunikace se potýkáme doslova s černou magií. Říkali jsme si dlouho, že se nebudeme žádným způsobem vyjadřovat k subjektům veřejného sektoru, které se podílejí nebo mohou podílet na financování Filmového festivalu ČERNÁ VĚŽ. Ale poslední události nás přiměly říct, jak že je to s podporou ze strany Ministerstva kultury. Jednak jsme se setkali s údivem různých osob, že se nám žádné podpory nedostává (byli přesvědčeni, že čerpáme dotace z ministerstva) a za druhé jsme byli udiveni přímo my, s čím jsme se setkali.

V poslední době jsem zabýval, více než je zdrávo, hodnocením filmů různými porotci. Bohužel jsem nedošel k žádnému názoru ani řešení. Původně jsem chtěl navrhnout pětibodové hodnocení tak, jak fungovalo celá desetiletí v klubu ČKK Praha. Ale nesouhlasné názory lidí, se kterými jsem problém řešil, mně od toho odradily. Jak tedy tento problém uchopit? Zkušení porotci versus mladí, progresivní nebo přání pořadatelů? Opravdu nevím.

V besedě, připravené k 30. výročí Sametové revoluce na Českého videosalonu v Ústí nad Orlicí nebylo pro krátkost času možné prodiskutovat všechno, co se k debatě nabízelo. Týká se to otázky, jaká vznikají jiná seskupení autorů, nežli která jsou v propozicích běžná. Byl vysloven staronový problém, kdo vlastně je profesionál a kdo amatér. Jednoduché vysvětlení, že ten, který má film jako povolání, je prostě profesionál a ten, kdo to dělá v rámci svých zálib, je amatér, není zcela přesné.

To jsou poslední slova moudrého rabína před smrtí, když se ho ptali, jak to ve světě chodí. A to se dá říci i o tom, co padlo na Českém videosalonu v minulých dnech v Ústí nad Orlicí. Protože v besedě se mluvilo o ledačems, i o tom, jak je to s profesionály, kteří se někdy dostávají do soutěží amatérů. Dříve byla hranice mezi oběma skupinami jasná a také zřetelná, nyní je prý někdy mlhavá. Možná ano. Otázka, kterou položil moderátor besedy Jiří Forejt, se dokonce stočila jiným směrem, totiž, jaký je pohled na současnou profesionální kinematografii.

Závěrečná „telegrafická“ bilance 13. ročníku studentské filmové Náchodské prima sezony.

Celkem pět Náchodských prima cen, šest čestných uznání, pro tři filmy přímý postup na letošní Rychnovskou osmičku udělený Východočeským volným sdružením pro amatérský film a video (VčVSAFV), cena studentské poroty a velké uznání za velmi dobrou kvalitu autorům všech 32 soutěžních filmů, i autorům dalších, které se do soutěže převážně z časových důvodů nevešly. Soutěžní kolekce se vybírala ze 60 filmů, které přihlásili žáci a studenti ze 16 gymnázií, středních a vyšších odborných škol, z 10 základních a základních uměleckých škol, ze 3 vysokých škol a 3 zájmových sdružení. V soutěžní kolekci byla již tradičně nejpočetnější kategorie animovaných snímků s 12 filmy, 11 snímků bylo dokumentárního a reportážního žánru, dále bylo vybráno 6 hraných filmů a kolekci doplnily 3 zajímavé experimenty.

Krajské soutěže v našem oboru byly vždy důležité. Vždyť se po nich vybíralo nejen na soutěž celostátní, v dnešním době reprezentované Českým videosalonem v Ústí nad Orlicí, ale mnohdy i na nastávající celosvětovou soutěž UNICA. Vždycky byly kraje kvalitativně slabší a jiné, které ve svých výsledcích určovaly kvalitu soutěže celostátní. Pokud se letošního bilancování krajských výsledků týče, měli bychom se zamyslet nad několika skutečnostmi. Jsou kraje, kde je jejich nižší autorská účast předpokládaná.

V poslední době, kdy skončila doba tradičních soutěží, se někdy zdá být poněkud překvapivé rozhodnutí některých porot. I když si pod názvem „odborná porota“ představujeme skupinu zkušených, vzdělaných, spravedlivých a také nestranných jejích členů, tu a tam zazní povzdechnutí autorů, kterým se některá jejich rozhodnutí nezdají. Jak je možné, že na jedné soutěži jejich film zazáří a dočká se vysokého ocenění a na jiné soutěži se mu nedostane ani čestného uznání? I když nelze vždy souhlasit s autorovým pohledem, podle něhož by měl dostat stejnou cenu jak na Rychnovské osmičce, tak i na Vysokovském kohoutu, protože nejde jen o jiné složení poroty, ale také proto, že je vždy na každé ze soutěží jiná skladba filmů. Na druhé straně existují jistá kritéria hodnocení, která platí na každé z nich. Tudíž by se dalo logicky předpokládat, že hodnocení soutěžních filmů budou při nejmenším podobná.

Vážení přátelé, filmařky a filmaři, nedá mi, abych si zde neposteskl. Uspořádání jakékoliv soutěže obnáší spoustu práce mnoha lidí. Soutěž je potřeba zajistit technicky i organizačně. Ten z vás, který podobnou soutěž pořádá ví, o čem mluvím. Pro každou soutěž jsou stanoveny propozice. Bylo by vyjádřením alespoň malé úcty k práci pořadatelům, kdyby si je autor přečetl a snažil se pořadatelům ulehčit práci jejich dodržováním. Jako příklad bych uvedl letošní ročník celostátních soutěží. Přihlášky a filmy již začaly přicházet a 95% z nich vydané propozice nerespektuje. Pociťuji to jako jistou neúctu k pořadatelům. Vážení autoři prostudujte si prosím znovu propozice celostátní soutěže a snažně vás prosím, dodržujte aspoň níže uvedený bod. Moc nám to pomůže při další manipulaci s vaším dílem. Děkuji.

U elektronicky zasílaných formátů používejte prosím níže uvedenou názvovou syntaxi, a to jak u filmů, tak u přihlášek:
• Název souboru filmu i přihlášky pište bez diakritiky, s velkým písmenem na začátku (ostatní malá) a místo mezery použijte _ podtržítko. Do názvu souboru uveďte pouze název filmu.

Určitě si každý povšiml, k jakým změnám došlo v současné době při vyjadřování čehokoliv. Už se nechodíme napít něčeho, ale chodíme na drink. Neděláme nic přímo, v tomto okamžiku, ale on-line. Všechno je OK, užíváme si šoubyznysu, hovoříme o tom či onom, že je workoholik. Pokud by se stalo, že člověk udělá nějakou chybu, nemusí se sáhodlouze omlouvat. Stačí, když procedí skrze zuby "sorry" a to stačí, tomu přece porozumí každý. Je ale směšné, když si sednete do bankovní haly, kde vedle vás hovoří dva manažeři. Uslyšíte, že říkají půl věty česky a druhou anglicky. Zní to asi takhle: „Tak jdu do shopu, a nemám v kapse cash. Ptám se té shopassistentky, jestli bere karty. Ona na to no, tak jí říkám, kiss my backside“. Ta poslední slova nejsou zrovna slušná, ale onen manažer si říká, to jsem kabrňák a rozhlédne se na tři důchodce, kteří větě příliš neporozuměli a jen zírají.

Když se v roce 1990 sešlo 100 pozvaných amatérských filmařů v Přerově, aby se dohodli na dalším směrování oboru po Sametové revoluci, objevil se nový výraz v některých projevech tehdejších účastníků. Bylo to slovo „nezávislý“. Přirozená reakce na to, co bylo důsledkem očekávaného zrušení filmového monopolu, který na základě prezidentského dekretu z roku 1945 zakazoval nejen placení honorářů těm, kteří nemají film jako své povolání, ale i vstup do kin. S jedinou výjimkou, že se v nich konají soutěže amatérských filmů se souhlasem příslušných úřadů. Příkladem může být Litomyšlská lilie. Dokonce vznikl i Nezávislý svaz pro film a video, takže se toto slovo dostalo i do názvu nového seskupení v oboru. Později se slovo z nové organizace „nezávislý“ vytratilo a bylo nahrazeno slovem „Český“.

Možná Vám to přijde jako protimluv, ale je tomu skutečně tak. A nic na tom nemění ani vědomí, že to zprvu byla souběžná a sesterská soutěž Šestnáctky velké, známé pod označením BRNO 16. Svazující pupeční šňůra obou soutěží se ale časem vytahala, až nakonec praskla docela a Malá šestnáctka - jak se jí hovorově již tehdy říkalo - se osamostatnila a dobývala si zájem a přízeň mladých filmových tvůrců pod názvem Malý filmový festival mladé tvorby. Což je název vševysvětlující a i pěkně se vyjímající na tričkách štábových pracovníků (letos jsem měl tričko v Portugalsku a mohu říci, že se za mnou téměř všichni otáčeli), ale pro komunikaci a i tiskové zprávy přec jen trochu dlouhý. No a tak vzniklo oficiální přejmenování: MALÁ ŠESTNÁCTKA, a jak lze z názvu vydedukovat, nezříká se historické spjatosti s festivalem BRNO 16, ale je to samostatná svébytná akce a pod svou “jurisdikci“ si převzala výsadu udílet Cenu Petra Hvíždě, jako ocenění pro mladého tvůrce, který vykazuje velký potenciál a je nadějným filmařským příslibem do budoucna.

Takto pojmenovali organizátoři Rychnovské osmičky almanach, který vypráví o historii významné soutěže, kterou tato akce bezesporu je. Na 45 stranách formátu A 4 se dozvíme, jaké začátky soutěž prodělala, a je vhodně doplněna množstvím černobílých i barevných fotografií. Východočeši se prostě vytáhli, to je nutné uznat. Jen ten, kdo něco podobného dělal, ví, jakou to dá práci.

S příchodem nových tváří do soutěží se někdy objeví názory, které připomínají cosi z minulosti. A někdy člověk neví, jestli se má smát nebo plakat. Podle některých nových znalců našeho hnutí se, zatím jen od jednotlivců dovídáme, že soutěže amatérských filmů jsou už zastaralé a že je třeba je něčím nahradit. A totéž se týká samotného Filmdatu a také časopisu Videohobby. A konečně i takové soutěže UNICA. To by přece podle nich dokázaly nahradit sociální sítě. Prostě si budeme posílat filmy elektronickou cestou a budeme vědět, jak jsme úspěšní. Malý problém spočívá v tom, že když film pošleme k neznámým elektronickým adresátům, tak nevíme, zda po jejich kliknutí se na ně onen dotyčný díval pět vteřin nebo deset minut. A pokud se dozvíme názor na náš film, do jaké míry je posouzení kvality filmu podepřeno nějakou odborností.

Toto povzbudivé oznámení na obálce „retrobrožury“ mapující šedesátiny „ naší osmičky“, kterou vydalo k jubileu Východočeské volné sdružení pro amatérský film a video, z.s., hlavní pořadatel a organizátor, předznamenalo celkovou atmosféru té letošní. Všichni se sjížděli tak trochu s obavami, ale i očekáváním, jak to letos dopadne.

Pokud je správná informace o tom, že ve středu 5. září sedělo na soutěži UNICA v Blansku v místním kině jen 5 českých amatérských filmařů kromě těch, kteří měli co do činění s organizací akce, pak jde o jev skutečně neuvěřitelný. Statistika je neúprosná. V roce 1981 bylo na této soutěži, která se konala v maďarském Siofóku 60 Čechoslováků a v roce 1984 v tehdejším Karl Marx Stadtu (dnešní Chemnitz) 80 našich lidí, vesměs členů filmových klubů. Bylo to snad tím, že bychom se tehdy měli o tolik lépe a že si to mohli tito filmaři snadněji dovolit? Pravda je jiná.