Ve dnech 24. a 25. dubna 2026 se v malebném městečku Zruč nad Sázavou uskutečnila již tradiční krajská postupová přehlídka amatérské filmové tvorby, v letošním roce pod hlavičkou Česká UNICA Zruč nad Sázavou. Za hojné účasti autorů se promítaly krátké filmy v kategoriích dokumentární film a reportáž, hraný film, animovaný film , videoklipy a experimentální film.
Celkem 35 vybraných filmů hodnotila porota ve složení Miloš Zábranský, David Balda a Ondřej Šír. Miloše Zábranského známe jako režiséra pozoruhodné duchovní trilogie z osmdesátých let, z níž nejoceňovanějším byl Dům pro Dva s Ondřejem Vetchým a Jiřím Schmitzrem v hlavní roli. I David Balda patří mezi zkušené režiséry, po nezávislém debutu pro kina Narušitel aktuálně připravuje velkolepé dílo Manipulace s mezinárodním obsazením. Trailer tohoto filmu osobně na přehlídce uvedl. Ondřej Šír je filmový historik a dlouholetý kinař ze Semil, v porotě zasedl poprvé.
Porota to neměla vůbec jednoduché, protože úroveň promítaných filmů dosahovala výše, která se mnohdy rovnala filmovým profesionálům. Mnozí soutěžící ale byli ve Zruči jako doma, jezdí sem už mnoho let a vždy přivezou nějaké to dílko, které skoro vždy pobaví, někdy nadchne a nejednou vyrazí dech. Mezi takové autory patří například Vladimír Pasler, který představil hned dva dokumenty. Jeden z nich,
Srdce v pohybu, vyhrál kategorii dokumentárních filmů. Porotu zaujal proto, že sledoval několik rovin, jednak tu sportovní, když dokumentoval závodění v běhu, ale také vztah dcery a její stárnoucí matky, které se v běhání podporují. Pasler prokázal velkou dávku citu pro vyprávění příběhu skrze dokument a také dokázal v krátké formě přiblížit divákům závodění samotné.
Mezi nováčky patřil naopak Jakub Černý, mladý filmař bez odborného filmového vzdělávání, jehož tarantinovský opus zaujal porotu natolik, že mu udělila první místo. Jak řekl Miloš Zábranský při předávání ceny, Jakub přišel, viděl a zvítězil.
Nejen muži ovládali ale vítězné příčky. Alena Krejčová patří také již k matadorkám zručské soutěže. Její dokument o rekonstrukci zámku
Skrytín zaujal především díky vytrvalosti. Deset let Krejčová snímala rekonstrukci jednoho zámku i jeho majitele. Vedle technických detailů z rekonstrukce přiblížila i osobní příběhy právě majitelů zámku, kteří žijí neobyčejný život.
Další žena, Nadia Kandová, přivezla do Zruče svoji reportáž z Iránu. Porotu zaujal především pokus přiblížit každodenní život obyvatel bohaté země, ve které ale žijí chudí lidé sužovaní despotickým režimem. Kandová se ale neuchýlila k tradičnímu mediálnímu obrazu. Ukázala milost, pohostinnost a srdečnost lidí, kterých jakoby se mediálně známý útlak režimu ani nedotýkal.
V neposlední řadě zvítězil také zručný animátor Jiří Pichl, jehož práce se mnohdy podobala známým animátorům, jejichž práce můžeme vidět v televizi. Pichl natočil krátký animovaný snímek
Procitnutí, takovou malou „vzpouru hraček“, které se bojí o svůj osud poté, co se k nim malý chlapec chová velmi agresivně. Pichl přivezl i jiné filmy, za něž dostal čestná uznání. Potřetí se na přehlídce například ukázal Max Metelka, rodinný dobrodruh, který se tentokráte vydal hledat v doprovodu svojí dcery bájný poklad Aztéků.
Porota letos právě takové filmy, které se již námětově opakovaly několikátý rok, vyznamenala čestným uznáním. Podobně jako Jiřího Pichla hodnotila i detektivní příběh Jaroslava Kolčavy o četnících a detektivu Fouskovi. Preferovala tak v rámci přehlídky nové náměty, nové postupy a jedinečné filmy.
Pokud jsem představil Vladimíra Paslera jako jednoho z matadorů, kteří na přehlídce pravidelně vystavují své filmy, pak nesmím opomenout ani Tomáše Hordějčuka, který představil filmek, jenž vznikal při loňské přehlídce.
Zruční filmaři si tak odnesli jedno z čestných uznání. Hordějčuk zaujal především díky práci s drony, která jeho filmům dává nezvyklý nadhled.
Do celostátního kola přehlídky postoupilo celkem 15 filmů. Pokud bych měl zmínit alespoň některé další, pak jistě stojí za zmínku
Slovanský betlém, který tři roky natáčel organizátor přehlídky a dlouholetý filmař Karel Tvrdík. Zajímavá byla také práce Petra Hejcmana, který ve skromných produkčních podmínkách natočil velkolepou reportáž o šedesátém ročníku Kmochova Kolína. Hejcman střídal celky a detaily, dokázal informovat o přehlídce jako takové, představit její hosty, ale hlavně také předat divákovi jedinečnou atmosféru festivalu dechových hudeb. Poctivou filmařinu předvedl například také Dalibor Kříž se svým filmem
Na Náplavce.
Za sebe mohu říct, že když jsem dostal pozvání do poroty, trochu jsem váhal, protože ač jsem za svůj život navštívil velké množství přehlídek a festivalů, tu zručskou jsem neznal. Zaujala mě ale rodinná atmosféra přehlídky, přátelství a kolegialita, která mezi amatérskými filmaři panuje. Pracuji v kině a mohu zodpovědně říci, že ani filmy, které tvoři někteří profesionálové, často nedosahuje úrovně kterou jsem měl možnost poslední dubnový víkend sledovat. Zamýšlím se nad tím, že někteří filmaři ze Zruče by zasloužili více štěstí, nebo aspoň producenta, který by je vytáhl z jejich malých obývákových střižen do skutečného světa velkého filmu. Nevím ale, jestli by oni sami chtěli. Protože právě to, že dělají filmy na koleně, nikdo jim do jejich tvorby nemluví, neomezuje jejich tvůrčí nadšení, nevkládá productplacementy, nechce po nich škrtat scény například z ideologických důvodů, zkrátka nechává jim tvůrčí svobodu, právě takové situace nechávají vzniknout často originálním dílům, které nikde jinde neuvidíte. Doba VOD platforem, internetových televizí nebo různých jiných kanálů přináší možnosti, jak mohou i, slovy Tomáše Hordějčuka, zruční filmaři prezentovat svá díla veřejnosti. Tady bych se hodně přimlouval, aby se to dělo, aby se tvůrci nebáli dávat svá díla na internet a ukazovat je. Škodou pak zůstává, že žádná z celoplošných televizí nedává prostor amatérskému a nezávislému filmu, například formou hodinového
magazínu. Tady je jistě co napravovat, protože přehlídka ve Zruči mně osobně odkryla mnoho talentů, kteří by se ve filmové branži mohli prosadit.
